Povídky od táborového ohně
Čertova díra
Kdesi na slovensku, hluboko v lese je v jedné skále malá ale hluboká díra. Člověk, který by náhodně zabloudil do těch končin, jistě by ji úplně minul nebo aspoň přešel bez povšimnutí. Jistě by tam ale široko daleko nepotkal žádného vesničana. K oněm místům váže se totiž odedávna zvláštní pověst, o odvážlivcích chtějíce prozkoumat bezednost její a strativši se v hlubinách chodeb. Povídá se také, že prý se jeden kdysi dávno vrátil, ale přesto zlověstné tajemství nevynestl na světlo, protože nebyl schopen svou hrůzu popsat.
Moderní doba často zapomíná na příběhy které se vyprávěli za starých času. Ty jsou často vzpomínány třeba jen u takových těch letních večerů u táborových ohňů, kdy stíny stromů sami navozují strašidelnou atmosféru. A pravě takový záborový oheň se tehdy, krátce po válce rozhořel na za vestnicí, asi hodinu cesty od Čertovi díry.
Skupina asi patnáctiletých vesnikých kluků se toho horkého letního večera zarytě přela u malého ohníčku, do kterého jeden z nich právě klacíkem zahrabával brambory. Vyprávěli si před chvílí strašidelné historky a jak se tak předháněli, kdo že poví lepší příběh, zašla řeč nato, kdo jako z nich zažil největší strach. Když pak jeden z nich, začal se povyšovat nad ostatní, byl jen terčem posměchu a narážek.
Nezbylo než svoji statečnost dokázat. Chvíli se kluci stranou radili, co na něj vymyslet, aby přiznal strach. Navrhli mu proto noc v márnici a hned vstali a šli si ji prohlédnout. Jenže do starého rozpadlho domku přilepeného ke hřbytovní zdi se nedostali. Dveře byli zamčené na petlici a v okně mříž.
Nikdo si už nevzpomíná kdo poprvé vyslovil dvě slova, které se v této souvislosti bál kdokoliv říct nahlas. Nicméně Čertova díra byla vyřčena nahlas a klukovská čest zakazovala nabídku odmítnou. Odvážlivec viditelně zbledl, chvíli mlčky stál, pak se bezeslova otočil a kráčel k domovu. Za čtvrt hodiny se znovu ukázal.
Když v měsíčním světle ozářenou díru spatřily, rozklepala se jim kolena. Ten který dokazoval svou odvahu, se přiblížil. V pravé ruce svíral baterku, v levé obojek svého psa. S ním za jeho hlasitého jeho štěkaní zmizel po chvíli ve tmě.
Ubíhaly hodiny a skupina kluků byla s přibývajícím světlem stále více nervozní. Jeden z nich se dokonce odvážil do temné díry nahlédnou ale dál než pár kroku neudělal když zaslech vzdálený štěkot, rozléhající se v uzavřených prostorách. To už vycházelí první sluneční paprsky, když ze skály vyběhl pološílený pes s pěnou u pusy, a nepřestával štěkat. Vyběhl však sám, bez svého pána. Rychle přiskočil k nejbližšímu a velkou silou ho za nohavici tahal do otvoru ve skále. Už toho bylo opravdu moc. Skupinka zaváhala a pak dala se na bláznivý útěk.
Za další dvě hodiny se u skalního otvoru ocitla skupinka dospělých, která hlasitě rokovala kdo se první odváží vstoupit do tmy a hledat ztraceného. To už byla zapálena první pochodeň když se znovu ozval psí štěkot.
Prní vyskočil pes, ale tu druhou osobu, která se potácela za ním a oběma rukama se přidržovala vodítka, nikdo nepoznával. Svědkové vypřávěli, že ten mladý člověk zestárl o půl století. Nebyl schopen vůbec promluvit, a ani po několika dnech se nikdo nedozvědel, co jej tak vyděsilo.
Když se jej po letech kdosi znovu ptal, obtížně vyslovil jedinou větu: "Když chceš vědět co v té díře číhá, běž se tam podívat, ale vyruju tě, vem si sebou psa, bez něj se nevrátíš živý.
Text byl volně převyprávěn z knihy, kterou rád doporučím: Moji přátelé hadí.